KORUPCE PO 3. PIVU

HUMORNÁ KNÍŽKA O TOM, ŽE U PIVA MY ČEŠI

UDĚLÁME ZE VŠEHO PĚKNOU PTÁKOVINU.

J.Stradal_Korupce_po_3._pivu.jpg
Kosmas_logo.jpg

Sarkasmus? Ironie? Cynismus? Nebo realita každodenního života? Vyberte si. Podíváte-li se na svět očima čtveřice štamgastů pravidelně filosofujících o světě u piva, zjistíte, že věci, které jsme zvyklí považovat za normální, jsou ve skutečnosti až k zbláznění absurdní. Knížka Jiřího Strádala Korupce po třetím pivu je krásnou ukázkou toho, že my Češi nakonec ze všeho vyrobíme pěknou ptákovinu.

Tak na zdraví a příjemné počtení.

Knížka Jiřího Strádala je komickou sondou do života několika bizarních postaviček, které se pravidelně scházejí v místní hospodě u piva. Probírají zde každodenní drobnosti, ale i události zásadní, které doslova otřásly světem. Velmi překvapivě zde u piva nacházejí až překvapivě jednoduché odpovědi na složité otázky, které trápí naši civilizaci po celá staletí. 

Možná je pivo skutečně inspirativní nápoj. Možná je za vším pověstná „Česká hlava“. Tak nebo tak, okolo stolu hrdinů knížky Korupce po 3. pivu poletují myšlenky, které by dozajista pomohly světu vyřešit nejednu zapeklitou situaci. O korupci nemluvě.

UKÁZKA Z KNIHY KORUPCE PO 3. PIVU

ÚTERÝ – Historie

„Tady na internetu píšou,“ zvedl Čenda Bohata skloněnou hlavu od svého chytrého telefonu, „že Zikmund vůbec nebyl takový mizera, jak nás učili ve škole, ale že jenom chtěl stabilní stát. A Husa v Kostnici že proti papežovi bránil.“

„Jenže neubránil,“ pravil Bob Kuřátko poté, co odložil na stůl prázdný půllitr. „A svou snahu teď těžko někomu dokáže. Když už šest set let ho každé české dítě má za největšího zlosyna našich dějin. Věruško, přineste mi ještě jedno.“

„Byl to lump,“ odtušil Ludvík Ludvík. „Liška ryšavá.“ Ukázal na prázdný půllitr. „Mně taky.“

„Ještě tu píšou,“ oznamoval Čenda Bohata a prstem projížděl text na displeji, „že husiti byli náboženští fanatici. A ničitelé všeho, co potkali.“

„Jejich vojsk se bála celá Evropa,“ ozval se Ludvík Ludvík, „Pro mě je Jan Žižka největší Čech.“

„Bojovali za svou víru,“ přikývl Bob Kuřátko a dopil zbytek piva z půllitru. „To by nám teď asi moc nešlo, viď, Ludvo? Bojoval bys ty za svou víru?“

„Já jsem ateista,“ vysvětlil svůj postoj k boji za víru Ludvík Ludvík. „Kromě toho nemáme Žižku. Žižka totiž nejenom bojoval. Žižka vyhrával. Proto byl největší Čech. Aspoň pro mě.“

„Tys asi nenavštívil moc hradů, viď?“ vyzvídal Bob Kuřátko. „Skoro v každém ti řeknou, že ho vypálili husiti v čele s Žižkou.“

„Bodejť by ne,“ rozhorlil se Ludvík Ludvík, „když se v nich váleli a přežírali darmožrouti, co jen vysávali lidi. Možná jsem nenavštívil moc hradů, ale ledacos jsem o šlechtických vydřiduších čet a slyšel.“

„Například v Rumcajsovi nebo v Trautenberkovi, viď?“

Dosud mlčící člen společnosti, vousatý elegán Jeremiáš Vosouch, položil nohu přes nohu, labužnicky potáhl z dýmky a pečlivě rovnaje slova pravil:

„Jestli my Češi nemáme někoho rádi, jsou to boháči a vrchnost. Naším kladným hrdinou je hodný a chytrý, ovšem chudý Honza z chaloupky. Jeho opakem je zlý a hloupý, ovšem bohatý pán ze zámku. K těm zlým bohatým navíc ještě přidáváme stát, kterému onikáme. Říkáme mu ‚voni‘. Voni to zdražili, voni to zavedli, voni to vedou od desíti k pěti.“

Napil se, setřel pěnu z vousů a dokončil výklad. „Navíc nám v tom nadělala brajgl Bílá Hora. Kvůli ní jsme přišli o českou šlechtu. Vrchností se stala šlechta německá.“

„O Bílé Hoře ovšem husiti ještě neměli páru,“ připomněl Bob Kuřátko.

„Husiti věděli dopředu, jak všechno dopadne,“ měl jasno Ludvík Ludvík. „Šlechtici totiž měli svoje darmožroutství v tom, no, jak se tomu říká, v genech.“

„Jakože se z těch českých genů přeneslo darmožroutství do těch německých, dovezených po Bílé Hoře? Asi potom, co těm českým na Staromáku usekli hlavy, viď?“ poznamenal Bob Kuřátko. „Tímhle objevem máš, Ludvo, zaděláno na Nobelovu cenu za genové inženýrství.“

„Každopádně feudál, ať český, nebo německý, není v Čechách oblíbencem,“ zobecnil svou teorii Jeremiáš Vosouch. „Když přišlo národní obrození, nevedli ho šlechtici jako u Poláků nebo Maďarů, ale spisovatelé a básníci.“

Potáhl z dýmky a hrdě dodal: „Netasili jsme meč, ale pero a inkoust.“ V duchu si slíbil, že večer bude pokračovat v psaní své knihy.

„Jenže někdy to bez meče nejde,“ ozval se Ludvík Ludvík. „Husiti to věděli.“

„K Nesládkům chodí jeden historik,“ vzpomněl si Bob Kuřátko, „a ten říká, že zhodnocení husitské doby se teď věnuje spousta historiků. Tak uvidíme, jak nám je zhodnotí. Možná to vezmou z jedné vody načisto i se Zikmundem.“

Ludvík Ludvík ale na hodnocení historiků zjevně čekat nechtěl. „Když podle vás Zikmund bránil Husa, proč to husitům nepověděl?“

„Neměl účet na twitteru,“ vysvětlil mu Bob Kuřátko.

„Měl ale možnost vykládat to po hospodách,“ trval na svém Ludvík Ludvík.

„Copak může král jen tak chodit po hospodách?“ nesouhlasil Bob Kuřátko. „Jako kdyby anglická královna vymetala puby.“

„Jeden král přece takhle chodil,“ oponoval Ludvík Ludvík.

„Václav čtvrtý,“ upřesnil Jeremiáš Vosouch. „Mimochodem Zikmundův bratr. Jenže chodil inkognito. Oblečený jako šupák. Těžko by pak mohl vykládat, že byl na koncilu v Kostnici.“

„Chozením do hospod si nahradil celou síť estébáků,“ uvažoval Bob Kuřátko. „Ovšem dost riskoval. Kdyby někoho v hospodě napadlo, že je šmíruje, mohl dostat pěknou nakládačku. Těžko by mu uvěřili, že je král.“

„Jako Zikmundův bratr měl udělat pořádek,“ řekl rezolutně Ludvík Ludvík. „A hlavně se zastat Husa, aby ho neupálili.“

„Když pořád vymetal hospody, neměl čas na kralování,“ usuzoval Bob Kuřátko. „Vosouch taky není ministrem a trčí na vrátnici.“ Zamyslel se. „Ovšem nevím, jestli jako abstinent bys ministrem byl…“

„Za to nemohly hospody,“ tvrdil Ludvík Ludvík. „Ten Václav IV. byl prostě měkkota. Jako kníže Václav. Ten zase korumpoval Němce nějakýma hřívama, místo, aby si to s nimi rozdal.“

„Hřivnama,“ opravil ho Jeremiáš Vosouch. „Pět set ročně a nějaké voly přidával navrch.“

„Co je to vůbec hřivna?“ zeptal se Ludvík Ludvík.

Dřív, než mohl Jeremiáš Vosouch poskytnout fundovaný výklad, zvedl hlavu od chytrého telefonu Čenda Bohata: „Ukrajinská měna. Má sto kopějek. Kurs ke koruně je 85 halířů za jednu hřivnu.“ Zamyslel se a dodal: „To jim zase tolik neplatil.“

„Byly to hřivny stříbra,“ uvedl věc na pravou míru Jeremiáš Vosouch. „Jedna hřivna měla asi pětadvacet deka. Čtvrt kila stříbra.“

„Hříva nebo hřivna, to je fuk. Václavové byli prostě měkkoty,“ opakoval Ludvík Ludvík. „Jako národ potřebujeme tvrďáky. Vůdce.“

„Takový tvrďák byl asi Václavův bratr Boleslav,“ navázal Bob Kuřátko. „Měl sice jeden drobný škraloup, ale měkkota, to teda rozhodně nebyl.“

„Ten škraloup nejspíš dalším Přemyslovcům trochu vadil,“ pravil Jeremiáš Vosouch. „Při výjezdu do bitev měli vztyčenou korouhev Svatého Václava, i když byl jen jejich strýcem. Zatímco k přímému předkovi Boleslavovi se zrovna moc nehlásili. Byť měli jeho geny.“

„Co ty na to, genový inženýre?“ vyzval Ludvíka Ludvíka Bob Kuřátko.

„Že byli pokrytci,“ odpověděl Ludvík Ludvík. „Styděli se za pradědu a hlásili se k útlocitnýmu strejdovi. Podle toho taky ty bitvy vypadaly.“

„Které myslíš?“ chtěl vědět Bob Kuřátko.

„No třeba tu, jak jste před chvíli o ní mluvili… Jak ji každý rok předvádějí…, tam na louce u Hvězdy…“

„Myslíš bitvu na Bílé Hoře?“

„Jo. Tu jsme přece projeli.“

„Projeli, Ludvo. Jenže to už byli Přemyslovci několik století vymřelí.“

„No, dobře. Tak tu na tom poli.“

„Na poli?“

„Jo. Někde na Moravě.“

„Myslíš na Moravském poli?“

„Jo. Tu jsme přece taky projeli.“

„Projeli. Projel ji Přemysl Otakar. I když jinak byl frajer, tvrďák, ten by se ti líbil. Ale spoustu jiných bitev Přemyslovci vyhráli. Třeba u Chlumce,“ lovil v paměti Bob Kuřátko.

„Počkej, to na mě nehraj,“ rozzlobil se Ludvík Ludvík. „U Chlumce bylo povstání sedláků a nahnali je do rybníka. To náhodou vím. Leda že bys fandil těm feudálům.“

„Sedláky nemyslím. Nějaký Přemyslovec vyhrál u Chlumce nad Němci.“

„Už to mám,“ hlásil Čenda Bohata výsledek hledání na internetu. „Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem a německým králem Lotharem. Proběhla v roce 1126 u Chlumce u Ústí nad Labem.“

„Ha, vidíš,“ měl radost Bob Kuřátko.

„Ale pozor,“ pokračoval Čenda Bohata, „selské povstání u Chlumce tu mám taky. Roku 1775. Akorát, že to byl jiný Chlumec. Ne u Ústí, ale v Podkrkonoší,“ dodal.

„No dobře,“ souhlasil Bob Kuřátko. „Někdy jim to vyšlo, jindy holt ne. Jako našim fotbalistům, hokejistům…“

„Je tu ještě jedna bitva u nějakého Chlumce,“ skočil mu radostně do řeči Čenda Bohata. „Roku 1813. Spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska v ní porazily Napoleona.“

„Už dej se všemi Chlumci pokoj, Čendo,“ pravil Bob Kuřátko. „Ovšem Napoleona bych si dal.“

„Jako symbolickou tečku za naší fundovanou konferencí ke klíčovým problémům české historie,“ uzavřel debatu Jeremiáš Vosouch. „Ale když česká historie, tak i česká tečka. Věruško, čtyři rumy. Tuzemské.“

Knihu Korupce po 3. pivu zakoupíte v distribuční síti Kosmas.

​© 2009-2020 Concept 42, s r. o.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now