Ajaj ... že by se nenačetl obrázek?

SOUBOJ S REALITKOU

Neurotická groteska z raného kapitalismu.

 

Rukopis někdy z první poloviny 90. let. Oprášený a lehce remasterovaný a především doplněný o konec, který v původním rukopise chyběl. Proč, to si nepamatuji.

Tenká knížka. Veliká písmena. Ideální společník do vlaku, autobusu, letadla nebo do vazby.

 

 

 

Úsměvný příběh z doby, kdy mobilní telefon byl zásadní daňový odpis a vážil pět kilo. Z doby, kdy v pánské módě frčela bizarní fialová barva. Z doby, kdy jsme si stále ještě mysleli, že budeme jednou jako na západě, a zcela opomíjeli skutečnost, že západ je jen světová strana. Pokud nic z toho nepamatujete nebo si to nevybavujete, nevadí. Tento příběh je z té doby, ale není o ní.

Příběh se točí kolem patálie s tím, do jaké míry může být utkvělá představa reálná a do jaké míry může být realita utkvělou představou. Tomuto dilematu je totiž vystavena křehká duše mladého básníka a zároveň zaměstnance realitní kanceláře, jehož život je zjevně v ohrožení. Není však jisté, ohrožuje-li jeho život skutečné nebezpečí nebo představa skutečného nebezpečí. Čím víc se hlavní hrdina snaží nalézt ve věcech smysl, tím více se noří do existencionální krize, která vyvrcholí ve vzdor ... a dost mizerný konec. 

FAKT JEN KRÁTKÁ UKÁZKA
 

„Haló, pane!“ vyrušil ho kdosi ze zoufalé bezprizornosti.

„Pane, já jsem právě přijel do Prahy,“ sdělovala mu obrovská beranice nasazená na křiklavě kostkovaný kabát, v jejíchž útrobách se někde skrýval obličej. Níže se Vítězoslav podívat neodvážil.

„Vlakem, víte?“ pokračovala ta beranice.

„Mám tady obchodní schůzku, rozumíte mi?“ zapochybovala beranice o Vítězoslavově příslušnosti ke stejnému národu. Vítězoslav nerozuměl.

„Jo,“ řekl.

„Poradíte mi, jak se dostanu do vinárny U Parmazána? Je to nějaký nóbl podnik tady hned někde u nádraží.“

Vítězoslava jako by opařili. Ta beranice vyslovila jméno podniku, kde právě Vítězoslavova existence prodělala šokovou terapii, ze které se pravděpodobně už nikdy neprobere, a zážitek si uloží do bohaté sbírky svých traumat, šoků a ublížení…

„Má to být tady někde blízko, tak kdybyste mi poradil, byl bych vám zavázán. To víte, člověk z venkova…,“ mlela beranice a Vítězoslav před ní začal podvědomě ustupovat.

„Jste v pořádku, pane?“ všimla si beranice bledého přelivu, který pokryl Vítězoslavovu tvář. Jistěže nebyl v pořádku. Bože! Má snad tenhle zjev něco společného s tím, co před chvílí provedl v tom podniku, na jehož jméno se obával byť jen pomyslet? Je to snad nějaké soukromé očko, které na něj Fanda s Fandou a vedoucím pověsili, aby se jim dostalo zadostiučinění za to, jak je převezl?

„Halóóó, pane!“ připomínala se beranice.

Nebo…Vítězoslav naprázdno polkl. Už se to dozvěděl Hlaváček? Měl konexe a nebylo by divu, kdyby se už všechno domákl. Fanda s Fandou možná zmáčkli Houskovou a kdo ví, co jim ta nešťastná osoba všechno pod hrozbou násilí nebo jen tak z rozmaru nabulíkovala. A nebylo by žádné překvapení, kdyby mu dala echo policie, kterou dozajista Fandové na místo jeho činu přivolali. Vítězoslav ucítil za zády zeď. Už nebylo kam ustupovat a beranice se stále přibližovala jako trpělivý lis k Vítězoslavovu hrudníku a dožadovala se adresy toho zpropadeného podniku. Bylo to jasné. Beranici poslal Hlaváček, který chtěl celou ostudu i s Vítězoslavem smést ze stolu. Na světě nemůže dojít k takové shodě náhod. Ani náhodou. Vítězoslav tygra Hlaváčka zklamal. Stal se skvrnou na jednom z jeho drahých sak a tahle beranice není nic jiného než odstraňovač skvrn.

Jeho pozdní příchod byl výsměchem kapitalistické pracovní morálce. Vzepřel se sytému. Je zrůdou. Vybočil z řady. Sabotoval. Zklamal. Beranice se mezitím zabořila do montgomeráku.

Kapituloval. Byl si vědom, že si za své zločiny nic jiného nezasluhuje, a byl s tím smířen. Pokorně očekával osudnou ránu. Ale beranice byla chladnokrevným vrahem.

„Halóóó, jste v pořádku, pane?“ hrála si s ním. „Snad se mě, pane, nebojíte? Mě se nebojte. Mě jen zajímá ta vinárna U Parmazána. Mám tady mapu, podívejte.“ Jak beranice pomalu zvedala ruku, Vítězoslav zavřel oči a očekával smrtelnou ránu. Bylo mu vcelku jedno, přijde-li tato rána z milosti v podobě kulky, čepele nože nebo jen dlaní vyzbrojenou znalostí zabijáckých asijských umění. Vědomí se na to už nemohlo dívat a opustilo ho.

To byl konec. Smrt byla milosrdná. Příjemný pocit uspokojení se rozlil po těle. Zdálo se mu, že stoupá k nebi na voňavém obláčku. Viděl růžovo, modro a pak barvy, které ani neznal. Umřel. Ale ne na dlouho. Z příjemného objetí smrti ho vyrušil hlas jeho kata. Pověřil ho snad Hlaváček jeho sledováním i po smrti? Otevřel oči. Jedno mu bylo jasné. V nebi nebyl. Ani v jeho blízkosti. Byl na mnohem horším místě. Na pozadí zaneřáděného nádraží viděl beranici se dvěma dalšími zelenými beranicemi. Rozklepala se mu kolena. Policie v dohledu nevěštila nic dobrého. Policie znamená zatčení, zatčení znamená výslech, výslech znamená vazbu, vazba znamená soud, soud znamená zkorumpovanou justici, zkorumpovaná justice znamená rozsudek, rozsudek znamená vězení, vězení znamená propuštění a propuštění znamená recidivu. Cesta kolem tohoto začarovaného kruhu vede odnikud nikam. Vítězoslav potřeboval zmizet. Sám se podivil, s jakou rychlostí se dokázal zvednout na nohy a vyběhnout ven z nádražní haly a nechat za sebou tři beranice, které si mezi sebou něco vzrušeně šuškaly.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now