• Facebook - White Circle

Z ARCHIVŮ HISTORIE ŽIVOTA POD PSA

Jak vznikly příběhy pod psa? Jistěže nevznikly tak, že by se zčistajasna objevil nápad a ten se začal promyšleně realizovat za podpory štědrých sponzorů. Kdepak. 'Příběh' příběhů pod psa má dlouhou historii plnou odboček, zvratů, náhod a i slepých uliček.

 

Začněme v temném středověku. V roce 2009. Právě v tomhle roce vyšla Špionáž prázdné mysli. Jinak také řečeno 'špionážní drama s byrokratickou zápletkou'. Pokud vás nezajímá ujeté sci-fi, bizarní politická satira, špionážní satelity, prezidenti USA ...a rýže - pak ani nepátrejte, co to je. Je to totiž dost náročná literatura. Na nervy.

A právě tuhle Špionáž si přečetl kameraman (nyní i producent) Michal a pojal velmi odvážný plán. A sice pokusit se tu věc zfilmovat jako nízkorozpočtovou sci-fi komedii. Proč ne, že? Byl přizván nejmenovaný lokální režisér, aby sepsal treatment. Zároveň se tenhle Michal pokoušel najít mocnějšího (bohatšího) producenta. Budu upřímný a stručný. Nikam to nevedlo. Či lépe řečeno ano. K poznání, že tudy cesta nepovede. A tehdy jsme s Michalem pojali velmi odvážný plán. A to oslovit anglického režiséra Iana, se kterým jsme již delší dobu spolupracovali na jiných projektech. Naše drzost měla úspěch. Začal se psát anglický scénář. Tedy nejprve nový český. K tomu jsmem přizval Roberta (autora jedné z povídek a jinak televzního scénáristu). Během několika vskutku inspirativních večerů v kavárně Rybka jsme dali dohromady první verzi scénáře Špionáže prázdné mysli. Po vcelku zbytečné, absurdní a především bezváznamné epizodě s pokusem získat malý grant (věřte, zážitek s českou grantovou komisí připomínal scénku z Monthy Python), Michal z vlastní kapsy zacvakal překlad do angličtiny. A první anglická verze putovala do rukou Iana do Londýna. A tady roznětku toho všeho, tedy Špionáž prázdné mysli, (konečně, že?) opustíme. Tenhle scénář si již žije svůj vlastní život v exilu. Zhruba ve stejnou dobu byl totiž Robert osloven programovou ředitelkou jedné z našich úžasných televizí s tím, aby sepsal scénář k televiznímu seriálu o psech. S čímž se Robert svěřil mé osobě a oba jsme během měsíce sepsali dva pilotní díly a synopse několika dílů dalších. A to většinou opět ve výše zmíněná kavárně Rybka. Výsledek? Další slepá ulička. Český televizní trh je takový, jaký je a škoda o tom mluvit. Já osobně bych scénář o psech s klidem zmačkal a vyhodil. Ale ne tak Robert. Očividně měl ke své práci jiný vztah než já. Při jednom pracovním rozjímání v Zanzibaru (což je podnik na Vinohradech) pak mělo dojít k tomu, co jde s konečnou platností označit za bod zrodu toho, co jsme později nazvali Životem pod psa.

 

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA II.

Pojďme si stručně zrekapitulovat děj předchozího dílu tohoto seriálu. Zatímco Anna se nemůže rozhodnout, zda-li má zůstat s Evženem, Evžen se rozhodne opustit Emílii a vrátit se domů do Jesenice a nastoupit do zdejší nemocnice jako zástupce primáře. Robert s Martinem sedí v Zanzibaru (což, jak víme, je podnik na Vinohradech) a objednávají si první Tequilu. Olmecu. Mimochodem Olmeca (stejně jako Sauza, Pepe Lopez a podobné) nejsou tak úplně z Mexika. Stáčejí se ve Francii. Oba probírají osud nepotřebného scénáře podle knihy Robin. Zatímco Martin na něj chce zapomenout, Robert o něj bojuje. Při druhé tequile se objeví možnost scénář zcela přepsat (aby se autoři vyhnui patálii s autorskými právy) a vydat jej jako knížku v nakladatelství Concept42, které shodou okolností jednomu z nich zcela a úplně patří. Jenomže stojí svět o další veselé příběhy rozverného psíka, když naprostá většina psisek vede život nepříliš radostný? Třetí Olmeca. Ne. Nestojí. Čtvrtá Olmeca. Na svět se dostává myšlenka příběhů o psech podle skutečnosti. Pátá Olmeca. Robert pronáší legendární větu — dramatická pauza (.....): „Ty v…e, napíšeme příběhy z útulků". Ozvěna věty ihned dopadá na dno šesté Olmecy a vzniká námět. Zatímco Robert se snaží vnést zpět do hry původní scénář, Martin již zaměřuje svou laxní pozornost na příběhy z útulků. Jejich autentitu a odvážně se zabývá i myšlenkou charity. Oba odcházejí do baru Sbohem rozume. Ačkoli o škodlivých účincích alkoholu se popsalo bezpočet tun papíru, o jeho inspirativních účincích se cudně mlčí. Což je škoda. Například celá šedesátá a sedmdesátá léta by bez něj byla z hlediska kulturní historie zcela opomenutelná. Příběhy z útulků žily i druhý den. Do hry byl přizván opět producent Michal, kterého si pamatujeme z minulého dílu. Koncept byl takový, že malý štáb bude objíždět psí útulky a na dvě kamery filmovat výpovědi majitelů těchto útulků o osudech jejich svěřenců. A to formou zcela odlišnou od tehdy ještě srstnatého projektu Chcete mě. Mělo to být realistické, drsné. Bez obalu. Bez roztomilých štěňátek. Což potěšilo opět Roberta, který se stále nevzdával proniknutí na televizní (nebo aspoň počítačové) obrazovky. Toho se ostatně nevzdal dodnes. A obsah těchto rozhovorů pak měl vyjít knižně pod již zmíněným názvem Příběhy z útulků. Ambiciózní producentsko-vydavatelský záměr narazil na dvě věci. Na komplikovanou komunikaci s majiteli (provozovateli útulků) a na nepoddajnou veličinu zvanou čas. Nemyslete si. Natočit třeba i minutový dokument tak, aby za něco stál, zabere minimálně půl dne. Plus další den na střih. Chtě nechtě se z producentsko-vydavatelského záměru stal jen záměr vydavatelský. Uznejte sami, člověk by si neměl nakládat víc, než sám uveze. Nebo dokáže přinutit někoho jiného, aby to uvezl za něj. Teď šlo o to tenhle vydavatelský projekt správně uchopit a kutálet tím správným směrem. Bylo třeba udělat další krok a přizvat (dalšího) třetího do party. Tenhle třetí krok pak celý projekt nasměroval směrem, kterého se drží dodnes. A byl zásadnější než všechno to, co jsme si doposud popsali. V příštím pokračování přijde řeč na stěžejní osobu celého Života pod psa. Veroniku.

 

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA III.

Ještě než začneme třetí díl vzpomínek na to, jak tohle všechno začalo, zopakujme si opět děj dílu předchozího. Evženovi plány na návrat do rodné Jesenice, kde se chtěl stát zástupcem primáře, překazila rána osudu. Svatava. Svatava Evženovi těsně před odjezdem se slzami v očích oznámí, že ona, i její fena, jsou těhotné. Evženovy plány se rázem zhroutí. Martin s Robertem navštívili bar Sbohem rozume a tam dochází k závěru, že ve třech se to lépe potáhne. Zazněla tedy otázka: kdo bude tím třetím. Po chvilce dramatického ticha si na ni odpovídají jednoznačnou odpovědí. Bude to Veronika. Excelentní volba. O Veronice oba věděli, že rozezná jednotlivá psí plemena, dokáže je zařadit podle druhů, čeledí a řádů. Že zná osobně spousty lidí, kteří disponují stejnou schopností. A stejně tak i celou řadu psů (kteří ne nezbytně disponují tímtéž) a že bude více než plnohodnotným třetím členem redakční rady. A navíc má svého psa (Maryji). A taky že jo, jak se později ukázalo. Nejprve však bylo třeba Veroniku ke spolupráci přesvědčit. Následně byl tedy sepsán email, který odesílá Martin, a ve kterém oba shrnuli svou vizi tak, jak ji oba viděli přes dna sklenic a bezmezně věřili v její jedinečnost a perspektivu. Zhruba dva dny po odeslání přichází diplomatická odpověď. Ta je zde a je zveřejněna se souhlasem autorky ... ehm.

"Cus Otče! Obsahove nerozumim, na co ta kniha ma byt. Podle me je sice moc fajn psat pribehy psu z utulku...ale jaky pribehy? Ma to byt proto, aby se zvysila povedomost o tehlech institucich? Ma to byt proto, aby si lidi uvedomili, ze se maji chovat zodpovedne ke svymu psovi? Ze kdyz k sobe neco pripoutas, neses za to zpodpovednost? Ma to byt proto, aby si květinove zachranarky uvedomily, ze sem NEMUZOU tahat nacerno psy z jinych zemi, ze se stavame nejvetsim utulkem evropy? Ze nam sem diky temto psum zanesly spoustu chorob, ktery uz tady nebyly? Ze nekdy smrt neni to nejhorsi, co se ti muze stat? Jaky pribehy to maji byt? Protoze pokud jen dojemna zalezitost pro "květiny", je to vysoce kontraproduktivni a poskodi to hlavne psy. Takovej komercni zajem bych nepodporila a naopak by me velice nasral. A nasral by asi i lidi z utulku, kteri maji plny ruce prace ty preplneny kotce ukocirovat. Takze vlastne me v prvni rade zajima - PROC to budete psat."

ZE ZÁKULISÍ POVÍDEK

Povídka o Smutném osudu jezevčíka Toníka byla inspirována jedním psím nalezencem, jezevčíkem Antonínkem. I když je povídka velmi, ale velmi smutná, stěžejní hrdina žije si svůj veselý krátkonohý život v Praze, dalek veškerého zlého, co se mu mohlo přihodit. Z útržků o Antonínkově minulosti sestavila Dana Smékalová něco tak srdcervoucího, že ani korektorka tuto povídku nechtěla nahlížet dalším, kontrolním čtením. Pokud se tedy chyby v povídce vyskytnou, je to proto, že to korektorku složilo.

Antonínek, nyní s příjmením Prause, klepe si svůj aktivní 14. rok života v rodině velmi šikovné pejskařky a oficiální instruktorky klubu Obedience CZ Lucky Prause. Naštěstí byl ušetřen náročných psích aktivit, ale také tedy titulů, které Lucka sbírá se svou fenkou křížence Vendulou. Museli jsme si to nechat vypsat, bo tohle si prostě jako normální člověk celý nezapamatujete:

Vendulčiny složené zkoušky: OBZ, OB1, OB2, OB3, GH1, ZZO, ZOP, BH, MA1, MA2, CT, HtM1, DwD1, F1, MD1 (titul Master of Dogdancing MoD1), DwD2, MD2

Vendulčiny úspěchy v obedience:

  • MČR OB-Z 2008 – 1. místo

  • Joop De Reus (Rakousko) GH1 – 1. místo

  • Zimní Brno OB2 - 1. místo

  • MČR OB-2 2009 – 1. místo

  • MČR OB-3 2010 – 4. místo

  • O pohár Slovanky 2010 OB3 - 1.místo

  • Zimní závod Brno OB-3 – 2. místo

  • Závod ANF 2013 - 1. místo

  • … a další závody s úmístěním 

 

A protože toho má Vendula už hodně a všichni Lucku podezíráme, že je to pouze klika, neb má chytrýho psa, pořídila sobě psa ještě jednoho, kontrolního, border kolii Čeňka. Čeněk je zatím dorostenec, 2 D postavy, už cvičí, ale zatím se čeká, až zesílí a rozhodčí ho uvidí i z anfasu.

Antonínek těch psích kousků umí také docela hodně, jenže je vykoná v případě, že se mu chce, nebo že z toho něco dobrého kyne. Je to prostě jezevčík, to je málo platný.

Takže pejsek, co začal svou životní pouť jako špatný dárek, změnil svůj statut díky Lucce na privilegovaného, důstojného, obletovaného a velmi rafinovaného člena jedné báječné rodiny. (Je snad jasný, že za těch skoro 14 let už je má Antonínek dostatečně vycvičený tak, jak jen jezevčíci dokážou).

Povídka o Smutném osudu jezevčíka Toníka byla inspirována jedním psím nalezencem, jezevčíkem Antonínkem. I když je povídka velmi, ale velmi smutná, stěžejní hrdina žije si svůj veselý krátkonohý život v Praze, dalek veškerého zlého, co se mu mohlo přihodit. Z útržků o Antonínkově minulosti sestavila Dana Smékalová něco tak srdcervoucího, že ani korektorka tuto povídku nechtěla nahlížet dalším, kontrolním čtením. Pokud se tedy chyby v povídce vyskytnou, je to proto, že to korektorku složilo.

Antonínek, nyní s příjmením Prause, klepe si svůj aktivní 14. rok života v rodině velmi šikovné pejskařky a oficiální instruktorky klubu Obedience CZ Lucky Prause. Naštěstí byl ušetřen náročných psích aktivit, ale také tedy titulů, které Lucka sbírá se svou fenkou křížence Vendulou. Museli jsme si to nechat vypsat, bo tohle si prostě jako normální člověk celý nezapamatujete:

Vendulčiny složené zkoušky: OBZ, OB1, OB2, OB3, GH1, ZZO, ZOP, BH, MA1, MA2, CT, HtM1, DwD1, F1, MD1 (titul Master of Dogdancing MoD1), DwD2, MD2

Vendulčiny úspěchy v obedience:

  • MČR OB-Z 2008 – 1. místo

  • Joop De Reus (Rakousko) GH1 – 1. místo

  • Zimní Brno OB2 - 1. místo

  • MČR OB-2 2009 – 1. místo

  • MČR OB-3 2010 – 4. místo

  • O pohár Slovanky 2010 OB3 - 1.místo

  • Zimní závod Brno OB-3 – 2. místo

  • Závod ANF 2013 - 1. místo

  • … a další závody s úmístěním 

 

A protože toho má Vendula už hodně a všichni Lucku podezíráme, že je to pouze klika, neb má chytrýho psa, pořídila sobě psa ještě jednoho, kontrolního, border kolii Čeňka. Čeněk je zatím dorostenec, 2 D postavy, už cvičí, ale zatím se čeká, až zesílí a rozhodčí ho uvidí i z anfasu.

Antonínek těch psích kousků umí také docela hodně, jenže je vykoná v případě, že se mu chce, nebo že z toho něco dobrého kyne. Je to prostě jezevčík, to je málo platný.

Takže pejsek, co začal svou životní pouť jako špatný dárek, změnil svůj statut díky Lucce na privilegovaného, důstojného, obletovaného a velmi rafinovaného člena jedné báječné rodiny. (Je snad jasný, že za těch skoro 14 let už je má Antonínek dostatečně vycvičený tak, jak jen jezevčíci dokážou).

Dnes o našem figurantovi Honzovi Křížovi - Povídka Těžko na cvičišti, lehko na bojišti byla inspirována jednou zásadní „skutečností“ ze života našeho skvělého figuranta Honzy Kříže. Honza je velmi skromným, o to však zajímavějším člověkem. Snoubí se u něj láska ke zvířatům s… nebojím se říct - s citem pro lidi. Možná i proto je skvělým figurantem schopným pracovat v podstatě s jakýmkoli psem, neméně pak s jakýmkoli psovodem. Zřejmě i proto byl v roce 2014 ohodnocen třetí příčkou v anketě Kynolog roku, v kategorii Figurant roku. Zaslouží si to, to mi věřte. A co konkrétně bylo inspirací pro tuto povídku? Ta „skutečnost“ je hmotná, je jí 5 let, a je to vlastně na Honzovi to úplně nejlepší. Je to jeho dcera Viktorka. Viktorka vyrůstá odmala v kynologické rodině, není tedy divu, že již jako malé štěňátko… pardon, děcko, zvládá pracovat s velkými psy. V batolecích letech vyhrála svůj první závod v poslušnosti coby pejsek Azorek (nádherná chůze u nohy a jako jediná ze všech psů zvládla perfektní plazení) , ale čím je starší, stává se čím dál tím víc psovodem. A taky trošku figurantem, zřejmě po tatínkovi.

S laskavým svolením rodičů můžete vidět Viktorčí pokroky na poli kynologie na přiložených fotografiích. Jednou jako psovod nacvičující zadržení s vlastní argentinskou dogou Beauty of White Furia Infernalis z chovatelské stanice své maminky Andrey a jednou jako mikrofigurant odrážející útok bílého švýcarského ovčáka Baica Ancilia.

Další Argentina, Apocalyptica Furia Infernalis, ukusuje Honzovi obličej.

Klikněte. Obrázek se zvětší

Ponechme stranou oslovení Otče. To nemá nic společného s profesí, ani rodinnými vztahy …prostě nevrtejme v tom. Jak vidno, obsah odpovědi byl dílem hodným pro textového pyrotechnika. Na druhou stranu právě takovýto semtexový email posunul prvotní myšlenku zase o kus dál směrem pryč od naivity. To protože v té odpovědi je základ toho, na čem se už za týden začal budovat literární počin s názvem Život pod psa.

 

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA IV.

Dnes počtvrté se setkáváme s hrdiny seriálu Život pod psa. A opět si nejprve zrekapitulujeme děj předchozího dílu. V něm Evženovi zkomplikovala návrat do rodné Jesenice, kde se chtěl stát zástupcem primáře, březost jeho přítelkyně a její fenky. Evžen se svým psem tedy zůstávají v Dolních Bukovanech a namísto budování kariéry v okresním špitále začínají budovat dům a prostornou boudu. Evžen si bere hypotéku a poznává sličnou bankovní makléřku Ingrid. K Martinovi a Robertovi se přidává Veronika a tato trojice si začíná říkat redakční rada. A začínají se tvářit důležitě. První zásadní změnou bylo to, že se pracovní schůzky přesouvají ze Zanzibaru (podniku na Vinohradech) do restaurace Sokool. To je podnik přímo zabudovaný do budovy Sokolu Vinohrady (taky na Vinohradech). Tato změna sídla je zapříčiněná především tím, že nedaleko odtud je Veroniky oblíbené parkoviště. Změna prostředí s sebou přináší i změnu přístupu. A především celá věc nabírá mnohem rychlejší tempo a méně teoreticko-intelektuální směr. Veronika se ukazuje jako člověk na svém místě. V krátkém referátu oba zbylé členy rady seznámuje s celkovou situací, vyvrací některé jejich dosavadní názory a namísto uplakaného přístupu k celé věcí navrhuje přístup edukativní. Po krátkém aplausu dochází k vzájemné shodě a k tomu, že vše, co se kdy v plánované knížce objeví, bude založeno na skutečnosti. A to i takové, která se ne vždy všem pejskařům bude nezbytně líbit. Zaznívají slova jako kontroverze, šok, racionalita. A taky slovní spojení jako bez obalu, bez skrupulí a to se musí zapít. Výsledkem první redakční rady je tedy posun od kreativní obscese ke kolektivnímu disciplovanému autorství. A také to, že je třeba začít hledat zdroje a náměty pro jednotlivé povídky. Již o několik týdnů později představuje Veronika zbytku redakční rady Ivana. Ivan přišel s jedním ze svých asistenčních psů, promluvil a zvítězil (pes spal). Ukázal se jako bezedná studnice nápadů, námětů, postřehů a především přístupu, kterým si všechny získal. Aniž by to Ivan možná sám tušil, stal se duší celého projektu a většina povídek v knížce je založena právě na jeho vyprávění, postřezích a historkách. Je to jeden z těch lidí, které můžete poslouchat celé hodiny a když si potřebujete odskočit, požádáte ho, aby s vyprávěním počkal. Redakční rada se rozhodla postupovat tak, že jednotliví autoři píší své povídky na dané téma. To odlišuje tuto knížku od mnoha podobných, které jsou „knihami autorských povídek“. Život pod psa jsou také povídky. O tom žádná. Ovšem jejich jádrem je vždy skutečnost, na kterou je vhodné v rámci výše zmíněného edukativního přístupu, poukázat. Pracovně těmto skutečnostem říkáme (podobně jako účastníci jednoho odborného semináře na téma anekdoty) nešvary. A takové nešvary nemají na svědomí psi. Ostatně psi o podobném slovu nemají ani ánunk, že? Mají je na svědomí lidé. A na ty se nyní rada strategicky zaměřila, aby je mohla tepat (proč se nešvary tepou, to je otázka lingvistická a sem nepatří). Z první schůzky s Ivanem pořizuje Veronika sáhodlouhý záznam a ten se stává základem pro vznik prvních povídek. Redakční rada osluvuje první potencionální autory s nabídkou honorovaného (ano, fakt placeného) psaní. Ačkoli by si člověk myslel, že taková nabídka bude pro autory zajímavou výzvou, opak byl mnohdy pravdou. Nemálo z oslovených se řídilo pravidlem o tom, že slibem nezarmoutíš. Ovšem naštěstí se našli i tací, kteří sice zarmoutili, avšak povídky na daná témata dodali. O nich si v krátkosti něco povíme v dalším pokračování seriálu. Stejně jako o tom, jak bankovní makléřka Ingrid zasáhla do života mladého lékaře Evžena (a jeho psa) a zhatila tak další plány na spokojený život mladé rodinky z Dolních Bukovan.

 

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA V.

Vítejte u pátého dílu oblíbeného televizního seriálu Život pod psa. V minulém díle se ukázalo, že Evžen (se psem) je nucen zůstat v Bukovanech a žít zde spokojeně s přítelkyní Svatavou, jejím očekávanám děckem a očekávaným štěnětem. Že musí postavit dům, psí boudu a především si vzít na tyto novostavby (výhodnou) hypotéku. V bance se seznamuje se sličnou makléřkou Ingrid, která ho okouzlí bravurní matematikou, skvělou úpravou exelových tabulek, parfémem a především svým vzhledem. Evžen, možná dobrý praktický lékař, avšak mizerný psycholog, je Ingrid okouzlen a podepisuje ihned vše, co mu sličná makléřka položí na stůl. Domlouvají si první rande. Zhruba ve stejné době vzniká první povídka podle skutečné události. Ke zpracování ji dostává Dana Smékalová. A je to povídka inspirovaná osudem jezevčího psíka Toníka. Dana se zhostila úkolu více než na výbornou. O tom svědčí i to, že během testovacích čtení mi jedna z respondentek málem omlátila tuto povídku o hlavu, a korektorku rovnou rozbrečela. Co víc si přát, že? Vzhledem k tomu, že Dana se prokázala jako osoba k psaní více než povolaná, byla požádána o napsání dalších dvou povídek. Jedna je na téma trávení psů, kdy Dana využila i osobní zkušenost, kterou promítla do zamilovaného románku. A dále pak povídku z prostředí soudní síně. Ta naopak není podložena vlastní zkušeností, avšak je do ní promítnuta jedna skutečnost, kterou o asistenčních psech (a jejich majitelích) asi mnoho z nás neví. Mimo psaní příběhů o psech Dana nedávno vydala svou skutečnou prvotinu. A sice první díl Fantasy knížky s názvem TaPati. Příběh o obyčejné ženské, která se díky svým schopnostem musí chtě nechtě pustit do boje o záchranu světa. Zkrátka vždycky to padne na ženskou, žejo? Příběh se odehrává v samém srdci Čech a je o upírech, telepatech, časových dimenzích a je pokropen nějakou tou kapkou cizácké krve. Ale dost reklamy.

Dalším autorem, kterého v tomto díle ještě zmíníme je Robert Lubena. Robert si vymazlil povídku, která na pozadí vcelku nezáživné smrti jedné důchodkyně, ukazuje čtenáři to, jaký osud může potkat psíka, který se stane překážkou v dědickém řízení a o tom, jak podle a zbytečně se dá taková překážka odstranit. Robertova povídka sice nikoho nerozbrečí, ale ukazuje, jak někdy právo neprávem vítězí nad rozumem. Roberta jinak nejspíš (ne)znáte coby scénáristu legendárního Ptáka Loskutáka. To je pořad, který již několik let přitahuje k televizním obrazovkám všechny kutily, zahrádkáře a skleníkáře. A není od věci podotknout, že se mu do tohoto pořadu podařil propašovat příspěvek o výcviku asistenčních psů. Za což mu náleží vřelý dík, úcta a obdiv.

 

Z ARCHIVŮ ŽIVOTA POD PSA VI.

Ještě než se pustíme do šestého pokračování, připomeňme si opět, co se stalo v minulém díle. Evžen během podpisu smlouvy o hypotéce zcela podléhá kouzlu exelových tabulek makléřky Ingrid. Potají si sjednávají schůzku. Ze schůzky postupně na povrch vyplývá večeře, návštěva baru a „jakojennaskleničku“ návštěva v bytě u Ingrid. Zde si chtíčem a lacinou kořalkou omámený Evžen uvědomuje, že pokud se jeho současná přítelkyně (Svatava) o jeho nové přítelkyni (Ingrid) dozví, vznikne z toho (po přičtení psa a fenky) dost zšmodrchaný milostný pětiúhelník, jehož geometricko - sociální dopad nejen že nedokáže odhadnout, ale ani pochopit. Se svou geometrickou patálií se svěřuje Ingrid. Ingrid zachovává chladnou hlavu a do místnosti vchází kocour Leonard. Očividně v mizerné náladě. Ve stejné době se začíná psát povídka o asistenčním psovi, která vznikla na základě kratičké zmínky z vyprávění Ivana (jinak hlavního inspirátora). Povídka vznikla v mé vlastní hlavě a zmíněná kratičká zmínka je zabalena do příběhu výčitek svědomí bývalé bachařky z komunistického vězení. Když už jsme u mé osoby, tak ta, s jejím svolením, přispěla i povídkou o samozvaných psích záchranářkách. A taky jedním temným sci-fi a naopak komickou taškařicí o nahánění zaběhnutého psa s dost mizerným koncem (ne pro toho psa).

Další autorkou, na kterou je třeba prstem ukázat, je Lucia Eggenhoffer. Mimochodem ta samá Lucia, která přesvědčila ke spolupráci Guníka. Jinak pejska z obálky a vyfotila ho nesmírně složitým fotoaparátem. Lucia je totiž vynikající fotící fotografka. Lucia přispěla s povídkou na téma, které nemá skoro žádnou publicitu. A sice na téma osudu chrtů, jejichž údělem se stanou dostihy. Brilantně napsaná povídka na vás čeká kdesi uprostřed knížky a bezesporu přiměje k zamyšlení. Více o Lucii na jejích stránkách.

Abychom měli obsah povídek vyvážený, bylo třeba také pohladit po duši. Přinést trochu té lásky a porozumnění. Na toto téma napsal (naprosto sám) jednu krásnou povídku Michal Babka. Nejedná se vlastně ani tak o povídku, jako spíše jakési zavzpomínání na jeho osobní zkušenost s jedním pejskem, se kterým ho svedla dohromady taková nehezká situace. Michal provozuje pohodový podnik s názvem Dokonalá láska.

Povídky se nám postupně kupily. Někteří autoři povídky nedodali, popřípadě setrvávali v jakési slibní fázi. To samozřejmě zamrzelo, produkci zpomalovalo, ale na druhou stranu vybičovalo Veroniku ke dvěma podstatným věcem, o kterých si povíme něco málo příště. Stejně jako o tom, jak kocour Leonard - ano ten, co přišel do obýváku v okamžiku, kdy praktický lékař Evžen nechápal geometrii svého života - nečekaně neudělal vůbec nic.

 

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA VII.

Vítejte u sedmého pokračování seriálu Život pod psa v ulici v Růžové zahradě. Ačkoli televizní seriály mají tendenci být nekonečné, a navěky tak poznamenat životy svých diváků, náš seriál se pozvolna blíží ke konci. Ne snad že by nebylo možné ho do nekonečna protahovat. Ale protože máme narozdíl od televizních dramaturgů rozum. A s čím také pokračovat, že? Evžen, ač praktický lékař s ambicí na post zástupce primáře, se prokázal jako neskutečně nepraktický trouba. Koho by osud takového muže zajímal, že? Svatava, jeho přítelkyně, sice praktickou lékařkou není, ale pro obživu každodenně praktikuje praxi advokátky. A ingrid, ano, ta makléřka, umí příliš dobře počítat na to, aby se s někým takovým, jako je Evžen, zahazovala víc, než výše její provize vyžaduje. Sny Evžena o rodinném domě a boudě splaskly. Svatava i Irma Evžena synchronizovaně opouštějí a obě to jdou zapít do místní pizzerie. Stávají se z nich kamarádky, stejně jako z fenky a jinak nerudného kocoura Leonarda. A kdo by chtěl sledovat dál osudy spokojených lidí (a zvířat)? Proto v posledním díle zanecháváme Evžena s jeho psem, který to vlastně všechno ze všech nejvíc odnesl, o samotě na samotě u lesa, kde už to evženův pes nevydrží a vše řekne Evženovi pěkně od plic. Že jste si mysleli, že psi neumějí mluvit? Ale jděte. Ve stejném týdnu, kdy Evžen dostal vyčiníno od svého psa, se Veronika odhodlává k vlastnímu literárnímu počinu. A přidává tak na hromádku další povídku. A sice o jednom velkém administrativně-psím nedorozumění a pracovnici sociálky. Jádro její povídky je pravda. Druhá věc, ke které se Veronika vybičovala bylo to, že našla dalšího autora. Tedy autorku. A sice Zuzanu. Na její stopu Veroniku přivedl její famózní facebookový deníček ZůzaStorky. Zuzana je mimochodem vskutku zajímavý exemplář našeho (lidského) druhu. Horká hlava... Její druhé já o ní říká, že společné zážitky s ní končí v mlze, pod stolem, v hašišovém doupěti, či ve VIP salónku některé rockové kapelky... dle nátury a výdrže spolupařiče. Jít s ní kamkoli je vždy pohroma, kalamita a většinou i katastrofa, nechápe, že jí u nás v Čechách na otázku jaké máte víno drtivá většina servírek odpoví „červený a bílý“, podléhá infarktu, když jí do bílého vína přihodí pár kostek ledu, nechápe, že obsluha není dostatečně rychlá při dolévání, že se diví, že míchá džus s vodkou v opačném poměru než většina lidí apod. Když najde správného “vlčáka“, nášlap, konec šňůry a odvahu, většinou ji pes na konec stopy dotáhne, při poslušnosti se začne probírat, tak jako né že by odhody aportu byly úplně přesné, né že by chůze u nohy byla v lajně se správným počtem kroků - ale dojde. Při obraně, pravda, je už psíček většinou hodně v ráži a Zuzce začínají tepat ti malí zasratí hajzli v hlavě a ten čokl ne a ne zavřít hubu... ale jo, stane se, že zkoušku udělá!!!! Zuzka prostě vezme psa, věři mu a jde, pes je vždy v super náladě, je na něm vidět, že ho práce neuvěřitelně baví a že svou paničku zbožňuje, a to je myslím rozhdně důležitější, než pes s precizním předvedením, ale bez šťávy, či což je ještě smutnější, se strachem v projevu... Zuzka má psy tři a není nad větší psí vtipálky než jejího Urýška, Vikýška a Hirušku. Zuzka je také velká romantička, když ji chce chlapec někam pozvat a zkusí ji nalákat slovy: „Pusinko, nešla by ses dneska se mnou někam napapat?“ Zuzka se lehce zapotácí a vpálí mladíkovi do xychtu: „Tak jako nažrat se můžu aj doma, hlavně abysem měla co piť“! „Pusinko“ !!!Taky se obávám, že by jí žádný nestačil... jak v pití, tak v konverzaci natož s ní udržoval vitpný rozhovor, rozstřelí každýho!Na druhou stranu ji totálně vytáčí, jak se některý lidi hnusně chovají ke zvířatům, má doma plno zachráněných kousků, od různých koček, které na Zuzku doma líčí pastě, tak domů svým nebohým rodičům tahá psy, který nikdo nechce, sama se venku ujímá ježků, zajíců, opeřenců, morčat, králíků... zachraňuje všelicos a to a pak pod pohrůžkou různých vyděračských praktik vnucuje kamarádkám a kamarádům. Ovšem i ona odolala jisté lákavé nabídce 4 zachráněných liščat... takže vidíte, zas taková útlocitná záchranářka to není...Nuže zatímco Evžen na samotě u lesa stále přemítá, zda-li jeho pes umí skutečně mluvit, nebo mu už z hraní v našem seriálu fakt hráblo, rukopisů povídek se chápají ruce editora a korektorky, vzniká obálka … a to už jsme si všechno řekli v jednom z předcházejících postů.Nuže, vítejte u konce našeho seriálu. Díky za vaši pozornost.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now